Parsifal v Goetheanu v Dornachu
Wagnerovská hudba zahrnuje všechno to, co z pohledu pravdy obsahuje Parsifal. Posluchači získávají touto hudbou do svých éterných těl zcela zvláštní vibrace. V tom spočívá tajemství wagnerovské hudby. Člověk ani nepotřebuje vše zcela dobře chápat, ale přesto přijímá její blahodárné účinky prostřednictvím éterného těla. Éterné tělo souvisí se vším kolotáním krve. Richard Wagner rozuměl tajemství očištěné krve. V jeho melodiích jsou přítomny vibrace, které musejí být v éterném těle člověka, čistí-li se tak, jak je zapotřebí, aby nahlédl tajemství svatého grálu.[1]
Vedení Goetheana v Dornachu se odhodlalo k mimořádnému uměleckému a spirituálnímu počinu. Uvedlo poslední operu Richarda Wagnera Parsifal, a to hned třikrát, premiéra byla 2. 4. 2023, další dvě představení o Velikonocích 7. a 9. dubna.
S manželkou jsme navštívili poslední uvedení na velikonoční neděli. Už příjezd k této velkolepé stavbě vyvolává silné pocity. Člověk si říká: Co mohlo vést Rudolfa Steinera k tak radikální změně architektonické koncepce, když namísto uměleckého skvostu starého dřevěného Goetheana (Gesamtkunstwerk mu tady říkají), zvolil řešení spočívající v akumulaci monumentální betonové masy. Minimálně jeden důvod jsme se záhy dozvěděli. Goetheanum skrývá 3 sály, z nichž ten největší svými rozměry odpovídá potřebám kladeným na prezentaci velké opery.
Wagnerův Parsifal není obyčejná opera. Je to mystická iniciace, scénické zasvěcení do mystérií svatého grálu. Richard Wagner ji nazval Bühnenweihfestspiel (jevištní posvátná slavnostní hra). Premiéru měla 28. července 1882 v Bayreuthu pod taktovkou Hermanna Leviho. Tyto dva umělecké svatostánky (opera v Bayreuthu a Goetheanum Dornachu) pojí zvláštní duchovní pouto, podobně jako Karlštejn a Neuschwanstein. Tím společným jmenovatelem je grálská mystika.
Wagner nazýval oblast okolo grálského hradu Gralsgebiet. Totéž slovo volil i Rudolf Steiner[2] pro celou krajinu tzv. Arlesheimské ermitáže, krásného anglického parku, který se dochoval do dnešních dnů. Podle badatele Wernera Greuba[3] se právě tady roku 848 odehrál fyzicky příběh rytíře Parsifala, jenž je zachycen v monumentálním eposu Wolframa z Eschenbachu (okolo 1200). Na Velký pátek 23. 3. 848 sem přijíždí Parsifal, aby strávil několik dní v jeskyni s poustevníkem Trevrizentem (dnešní Jeskyně vzkříšení na východní straně vrchu Birseck). Tady je zasvěcen do tajemství inkarnace Krista a tajemství grálu. Toho roku došlo k trojnásobné konjunkci planet Saturn a Jupiter, podobně jako roku 7 př. Kr., kdy se v jiné jeskyni narodil Ježíš.
Jsem si jist, že právě tyto spirituální proudy vedly Rudolfa Steinera k volbě tohoto místa pro stavbu Goetheana.
Parsifal se tedy po 1175 letech vrátil do Ermitáže. Nebudu říkat, že by měl Rudolf Steiner radost, neboť předpokládám, že uvedení grálského mystéria v Goetheanu je především jeho zásluha. Ale ohromnou radost jistě má z toho, jak se to všechno povedlo.
Samotná opera byl mocný zážitek. Navíc tento Parsifal byl mimořádný díky eurytmickým tancům, které provázely celou operu. Taneční kreace tří eurytmických sborů pozvedly toto veledílo na ještě vyšší uměleckou úroveň. Pokud by se Wagnerovu Parsifalovi dalo vůbec něco vytknout, pak by to možná byl určitý nedostatek ženské spirituality. A právě toto slabší místo bylo zaceleno esteticky nádhernými tanci, které byly nositeli úchvatné ideje věčného ženství. Nyní byl Parsifal skutečně dokonalý.
Vzhledem k intenzitě umělecké a duchovní síly, kterou Goetheanum poskytlo svým divákům, není překvapením, že na podobný zážitek se můžeme těšit i příští rok.
Vřele doporučuji.
[1] Rudolf Steiner, Das Gralsgeheimnis im Werk Richard Wagners, Landin, 29. července 1906.
[2] Ilona Schubert, Selbsterlebtes im Zusammensein mit Rudolf Steiner und Maria Steiner, Bazilej 1977
[3] Werner Greub, Wolfram von Eschenbach und die Wirklichkeit des Grals, Dornach 1974