Proč jsme tak otevřeni manipulaci?

Jak je možné, že v naší krásné zemi byl již dvakrát zvolen hlavou státu člověk, jehož neuctivost je pro mnohé, kteří ho nevolili, takřka nesnesitelná?

Po prvním kole 1. prezidentské volby se zdálo vše jasné. Jednoznačným favoritem na funkci českého prezidenta byl Karel Schwarzenberg. Tomu odpovídaly i kursy sázkových kanceláří, které, jak známo, se příliš nemýlí. Miloš Zeman a jeho tým se ocitli v nelehké situaci. Zbývala jediná cesta, jak zvrátit nepříznivý vývoj, temná cesta vypuštění národně-socialistického jedu. Stačilo v televizní debatě vyslovit jediné jméno - Bernd Posselt, a vše bylo jinak. Karel Schwarzenberg jako muž cti a pravdy se "chytil". Řekl jen to, co většina z nás nechce slyšet, vyslovil to i s vědomím, že v tu vteřinu se veškeré jeho ambice rozpadnou jak domeček z karet. V tu chvíli se z obyčejného knížete stal aristokratem ducha.

Nepochybuji, že celý PR tým budoucího prezidenta si mnul ruce, jak se celá akce podařila, a jak to ten starý ochrapa spolkl i s navijákem. O čem si ovšem pochybovat dovolím, je skutečnost, zda si autoři této nehezké politické hry uvědomili, na jak tenký, doslova faustovský led se tím dostali. Za takové vítězství, za takovou moc se platí cena nejvyšší, vlastní duší. Vpravit jed strachu a nenávisti do těla vlastního národa není nic zanedbatelného. Trpké vítězství.

Pokud jde o volbu druhou, bylo vše jak přes kopírák. Opět bylo nutno rozjitřit temné vášně, sudetských Němců nebylo třeba, neboť osud přihrál téma migrační krize. A opět šlo o to, zda udělat úpis krví a vyhrát volby, ale ztratit sebe. Ďábel je dobrý obchodník, nic nedává zadarmo. Pro obhájení prezidentského mandátu bylo třeba vyslovit větu: Nepřijmeme jediného migranta! (Co skrývá tento výrok? Nepomůžeme jedinému člověku, je nám jedno, jde-li o dítě, ženu či muže, jemuž válka vzala vše. My prostě nebudeme mít soucit s nikým.) Tuto nelidskou větu poté převzal Andrej Babiš.

Vraťme se k otázce v nadpisu, proč vlastně volíme populisty, kteří v nás probouzejí negativní emoce? Důvodem je lidská křehkost a zranitelnost. Ne každý z nás měl to privilegium kvalitního vzdělání. Ne každý z nás má tu výsadu možnosti celoživotní práce na sobě samém. Ne každý je ochoten nebo schopen zamyslet se nad tím, zda tomu či onomu politikovi jde o společné dobro, nebo jen o vlastní prospěch. Tuto naši křehkost a zranitelnost pak umně využívají manipulátoři.

Nicméně tyto věty nevysvětlují, z jakého důvodu v nás tak mimořádně silným způsobem rezonují všechny ty kolektivistické, národnostní či jinak skupinově orientované emoce. Ony tím, že ze své podstaty překračují horizont jednotlivce, vytvářejí iluzi větší síly a bezpečí. Jednotlivec se ztrácí v náruči množství. A tady jsme u prapříčiny tohoto jevu. Důvod leží v dávné minulosti lidské existence. Kdysi na úsvitu dějin bylo přirozené, že přežít musí tlupa, život jednotlivce nebyl až tak důležitý. Později s příchodem prvních národů se tento aspekt skupinového vědomí příliš nezměnil. Pro starozákonního Hebrejce bylo zásadní hodnotou, že v jeho žilách tepe krev Abrahamova. Čili pokrevní spřízněnost s národem, jenž se vymezuje vůči všem okolním etnikům. A právě tento starý aspekt skupinového vědomí v nás je důvodem, proč nás tak emocionálně jitří impulsy latentně směřující k boji a napětí.

Teprve v několika posledních stoletích se učíme chápat, že nejvyšší hodnotou je život, svoboda a důstojnost jednotlivého člověka.

Zdroj: https://provaznik.blog.idnes.cz/