Ukázka z knihy Svatý grál na čtyřech rovinách bytí

2. kalich světa BERIJA - nebeský pohár Kristův

O bloudu, bludu a bloudění

Poutník se blíží k posvátnému hradu[1]. Je silný jak Heráklés, neví, co to je strach, je hravý, bezelstný, a čistota dítěte jej provází. Nad jezerem krouží labuť v majestátní nádheře. Parsifal ji zahlédne, a jen tak, pro planou potěchu nedospělého srdce, ji šípem srazí k zemi. Brzy se ocitne v sevření rytířů svatého grálu, kteří jsou šokováni a zdrceni krutostí takového počínání: Byl jsi to ty, kdo složil tuto labuť? ptá se starý a moudrý Gurnemanz. No jistě, odpoví mladý rek bez bázně a hany, v letu trefím cokoli se mi zachce!

Neslýchaný čin! Ty´s mohl vraždit - tady ve svatém lese, kde v tichý mír se´s pohroužil? Zvířata tohoto háje, neblížila se snad k tobě krotce, zbožně, s přátelským pozdravem? O čem zpívali ti ptáci z korun stromů? Copak ti učinila ta věrná labuť[2]?

Parsifal stojí jako opařený. Nic nechápe, ničemu nerozumí. Ještě mnoho Gurnemanzových slov je zapotřebí, než se začne probouzet. Nakonec se starý muž zeptá přímo, osten výčitky je již otupen: Uvědomuješ si svůj hříšný čin? Řekni, chlapče, chápeš již svou velkou vinu? Jak se´s jí mohl dopustit[3]?

Já o ní nevěděl[4].

Odkud jsi?

To nevím[5].

Kdo je tvůj otec?

To nevím[6].

Kdo tě vyslal touto cestou?

To nevím[7].

Tak tedy tvé jméno?

Měl jsem jich mnoho, nevím však už žádné z nich[8].

Gurnemanz začíná pomalu tušit, že s tímto jinochem to bude složitější. V živé paměti má posvátná slova, která mu svěřil churavý král Amfortas, tajemná slova, která kdysi vyšla ze samotného grálu:

Před osiřelou svátostí ležel Amfortas v horoucí modlitbě,

s úzkostí prosil o spásy znamení:

blažený pak třpyt vyronil se z grálu

a svatý obličej luzný

k němu nyní jasně promlouvá

zářícími tvary slov a znamení:

"Mocný je soucitem, ten čirý bloud,

čekej naň, tak zní můj soud[9]".

Starý mnich obejme Parsifala jemně kolem ramen, řka:

Král vrací se domů z koupele;

vysoko stojí slunce;

nyní dovol bych tě doprovodil k posvátnému pokrmu;

neb jsi-li čistý,

napojí i nasytí tě grál sám[10].

Parsifal je zmaten: Kdo je grál?

Gurnemanz: To se neříká; však jsi-li k němu povolán, nezůstane ti to tajemství skryto. A hleď! Mně zdá se, že jsem tě dobře odhadl: vždyť žádná cesta k němu nevede zemí, a nikdo by po ní nemohl kráčet, koho by nevedl sám grál.

Parsifal: Vlastně nekráčím, a přece se mi zdá, že jsem již daleko.

Gurnemanz: Vidíš, můj synu, čas se tu stává prostorem[11].

Tento hluboký rozhovor vyjadřuje dobře spirituální stav žáka v této fázi duchovní cesty. Mystik povolaný k nahlédnutí do svatého hradu roviny světa berija je poměrně pokročilý. Disponuje již mnoha pro výrazný duchovní růst potřebnými kvalitami. Je Nebojsou, avšak jeho chrabrost vyrůstá - jako zatím mnohé jiné vlastnosti - z nevědomosti. Přísně vzato vlastně neví, co to je odvaha, neboť ještě nepoznal strach. Teprve až se setká se skutečným strachem, a překoná jej, nalezne tu pravou sílu a odhodlání. Je upřímný, bezelstný, prost postranních myšlenek. Je čistý a pošetilý. Utíká od své matky, která se trápí až k smrti. Krvácející labuť je výmluvným obrazem krvácející duše.

Kdo je grál? Tak se ptá poutník, a od této chvíle je jeho úděl zpečetěn. Od tohoto okamžiku - veškeré jeho touhy, zápasy, prohry i vítězství budou vedeny pod korouhví tohoto nejvyššího ideálu lidství. Grál jej povolal k sobě, a byť je zatím vnitřní síla adepta nepřiměřená požadavkům poslání, které se před ním otevírá, hvězda se rozzářila, a v dalším nelehkém putování bude již provždy jeho stálým průvodcem a nehasnoucí nadějí.

Mnoho let strávil Parsifal jen se svou matkou v odloučenosti od okolního světa. Měl jen ji a ona žila toliko pro něho. Od oněch časů, kdy zaslechl příští adept královského umění volání své vlastní duše, a vypravil se tak na předlouhou stezku sebeobjevování, uběhlo mnoho vody. Očistná moc panenské matky z něho učinila jiného člověka: již dávno nežije jen ze dne na den. Jednou však Parsifal potká v lese rytíře v plné zbroji. Tolik zářivé krásy v životě neviděl, to musí být jistě sám bůh: náhle bez jakýchkoli pochyb ví, co má dělat. Běží za oním lesknoucím se přeludem, následuje hlas božství, vydává se svému údělu vstříc. Matka zůstává osamocena v lesích. Na tomto stupni cesty pramení bolestný proces emancipace syna na jeho matce, jenž bude jednou završen metamorfózou duše - matky v panenskou nevěstu.

Tento mythický archetyp - obraz chlapce, který opouští svou matku - naznačuje dvojí emancipaci vědomí. Jednak je to emancipace a rozvinutí zevního vědomí, jež bylo rozhodujícím aktem evoluce lidského ducha na počátku jeho pozemského putování[12]. V našem kontextu ovšem obraz poukazuje

především na emancipaci již pokročilého ducha[13], jenž pozvolna procitá k uvědomění, že svůj vlastní počátek, svou duši, nemusí pojímat toliko jako matku, ale že se mu v procesu jeho vnitřního vývoje proměnila na princeznu - nevěstu[14]. Matka již nezaujímá veškerý prostor jeho vědomí, dosud vytvářely

matka a dcera nerozlučnou jednotu, nyní však prožívá duše trpkou bolest z vlastního rozpolcení, její dcera je jí násilím odňata, je uchvácena Hádem. Démétér se souží a polykajíc slzy putuje neplodnou krajinou. Pro mystika je teď výsostně důležité usmířit a ukonejšit svou strádající duši[15].

Ve fázi, kdy vědomí nahlédne svou duši jako partnerku, a zatouží po ní, je vnitřní svět duchovního žáka podroben nelehké zkoušce[16]. Duše - matka ztrácí

své dominantní postavení, její vlastní dítě, jedinečné vědomí vyzrálo do jinošských let, a tento chlapec se již začíná zajímat o děvčata. Doba niterného zrání byla předlouhá, na konci této stezky však stojí svébytný mladík, který dokázal zkrotit draka své duše, své staré já. Adam pozvolna umírá, Kristus přichází. Celý příběh je jakoby obrácen naruby, hledající zabíjí svého vlastního otce, aby se mohl zasnoubit se svoji matkou. Tyto hluboké proměny vytvářejí enormní duchovní napětí, a přinášejí neklid, bolest a frustraci. Bloudění. Staré mateřské vědomí je třeba usmířit, ukonejšit, udobřit. Jak vlastně k této prazvláštní situaci došlo?

Poutník se blíží k posvátnému hradu. Cesta jej vede z vodního světa jecira, což stará podání akcentují tím, že dříve než mu je umožněno překročit svatou bránu vedoucí k vyššímu zasvěcení, přichází k jezeru. Ve slavné verzi Wolframa z Eschenbachu se setkává s několika rybáři. Jeden z nich je oblečen v tak skvostném šatu, že by mu jej záviděl i samotný vladař nad všemi říšemi světa. Na tohoto rybáře se hledající obrací s prosbou o přístřeší. Rybář mu zvěstuje nedaleký mocný hrad, upozorní jej však též na možné nesnáze a bludné cesty.

Najdete-li tu pravou cestu, sám se dnes postarám o vaše pohodlí[17]. Tehdy se poprvé setkávají - Parsifal a král.

Když se chlapec dostane až k hradu, je padací most vyzdvižen. Jeden z panošů se ptá, co si přeje a odkud přichází.

Rybář mě sem posílá. Poklonil jsem se jeho ruce s důvěrou, že se mi zde dostane přístřeší. On žádá, aby byl spuštěn padací most, a vybídl mě vydati se k vám.

Pane, pak jste vítán. Když to přikazuje rybář, budete s ohledem na něho přijat s úctou a náležitou péčí[18].

Grál povolává k sobě své vyvolené, posvěcení uděluje sám král svatého hradu. Parsifal se hluboce sklání před pomocnou rukou boží, hřeb nevědomosti se sklání před rukou, kterou kdysi proklál, bolestný osten šin se s pokorou sklání před boží rukou jod[19], a tak se rodí dar všech darů, šaj[20], Milost umožňující nahlédnout do srdce světa stvoření.

Na hradu Munsalwäsche je Parsifal přijat se všemi poctami. Byl mu přinesen drahocenný plášť z arabského hedvábí a jeden komoří jej zdvořile oslovil[21]: Repanse de Schoye jej nosila, má královna panna vznešená, ona vám půjčí tento plášť: neb vaše šaty nejsou ještě střiženy. Mohl jsem ji uctivě o něj požádat, vždyť vy jste ctihodný muž, pokud jsem vás dobře odhadl.

Parsifal na to: Nechť vám Bůh splatí vaše slova. Je-li tomu tak, jak říkáte, pak se můj život naplnil štěstím, neboť boží moc mě odměnila.

‏ Dva posvátné dary čekají na poutníka během jeho prvé návštěvy grálského hradu. Plášť od královny a meč od krále. Repanse de Schoye, sestra krále Anfortase, mu propůjčí svůj drahocenný plášť. Dříve než hledající poprvé spatří princeznu svého srdce, ona mu již podává svou pomocnou ruku. Plášť, podobně jako létající koberec, umožňuje cestování časem a prostorem: jednou z nepostradatelných magických dovedností je schopnost vědomě se pohybovat v rámci vnitřních světů. Vznešené umění projekce vědomí zatím žák zcela neovládá[22]. Jeho vlastní šaty nejsou ještě ušity, ba dokonce dosud nejsou ještě ani střiženy. Je mu třeba podpory shůry. Té se mu dostane nikoliv na základě žádostí a modliteb, ale v souvislosti s jeho reálným duchovním pokrokem, který vyhodnotí strážce jeho podvědomé komory. Je-li adept shledán této pocty hodným, požádá komoří královnu o zapůjčení kouzelného pláště.

Motiv umění vnitřního putování bývá v příbězích naznačen prostřednictvím kouzelné čapky, helmice či okřídlených topánků. Kdo si nasadí čarovnou helmici, stává se neviditelným zevnímu pohledu, neboť se pohybuje na netělesných úrovních. Nicméně, obraz pláště je mimořádně povedený i z toho důvodu, že krom výše uvedeného zahrnuje též příslib božské ochrany, obvykle symbolizovaný za pomoci štítu.

Jakmile si žák uvědomí, že vytrvalé úsilí po zkvalitnění jeho lidství je odměněno milostí božího požehnání, je naplněn štěstím a nevyslovitelnou vděčností.

Když vešel Parsifal do paláce, dostalo se mu vlídného přijetí. Král jej nenechal dlouho stát opodál, ale požádal ho, aby přistoupil blíž a sedl si: "Sem ke mně se posaďte. Pokud bych vás usadil někam dál, znamenalo by to, že jste mi cizí [23]".

Král dobře ví, kdo je tento chlapec. Věky jej očekával, své vlastní dítě.

"Mocný je soucitem, ten čirý bloud,

čekej naň, tak zní můj soud".

Král dobře ví, že tento chlapec mu jednoho dne přinese uzdravení. Lidská duše prahne po spáse, osvobození, Syn v nás miluje svého Otce, touží se vrátit zpět do hradu, z něhož kdysi vyšel do světa na zkušenou. Ve chvíli, kdy jiskra touhy návratu jest jednou rozžata, nic už ji nemůže uhasit, z jiskry se stává plamen, z plamene požár. Skutečně zapálená duše hoří Touhou po svém jak skála pevném domově, vůle jí přikazuje opustit stan těla a vrátit se do hradu v nebesích. Duše žízní po návratu do Mysli, jež ji zrodila: Spása záleží v dokonání kruhu zrození a poznání[24].

_________________________________________________________

[1] následující odstavce zpracovány podle Richard Wagner, Parsifal, I.dějství opery

[2] Bist du´s, der diesen Schwan erlegte? Gewiss! Im Fluge treffe ich was fliegt!

...Unerhörtes Werk! Du konntest morden, - hier im heil´gen Walde, des´ stiller Friede dich umfing? Des Haines Tiere nahten dir nicht zahm, - grüssten dich freundlich und fromm? Aus den Zweigen, was sangen die Vöglein dir? Was tat dir der treue Schwan?

[3] Wirst deiner Sündentat du inne? Sag´, Knab´, erkennst du deine grosse Schuld? Wie konntest du sie begeh'n?

[4] Ich wusste sie nicht. V této Parsifalově odpovědi je ukryto tajemství lidské bolesti. Všechny naše chyby, přehmaty, předsudky - naprosto všeho příčinou je nevědomost. Nevědomost nikoli v tom smyslu, že bychom netušili, že dané jednání není slučitelné s lidskou důstojností; skutečná propastná nevědomost spočívá v neznalosti důsledků našeho konání na nás samotné i na lidskou duši jako celek. Zhoubná nevědomost nechápe, že temné jednání či myšlení natrhává jemné tkanivo individuální duše, ale tím i Duše světa. Bořím-li sebe, bořím svět. Je třeba se zbavit nevědomosti, a pouze nevědomosti. Tak to říkali staří.

[5] Wo bist du her? Das weiss ich nicht. Kdo z nás putujících zná odpověď na tuto zásadní existenciální otázku: Odkud jsem a kam kráčím?

[6] Wer ist dein Vater? Das weiss ich nicht. Kdo z nás putujících může s klidným svědomím říci: Já dobře znám svého božského otce.

[7] Wer sandte dich dieses Weges? Das weiss ich nicht. Kdo z nás putujících zná počátky své životní pouti a svého osudu?

[8] Dein Name denn? Ich hatte viele, doch weiss ich ihrer keinen mehr. Každý z nás měl v tůni časů mnoho jmen, neznáme je, a je to dobře, i nevědomost může být blahodárná. To pravé jméno si neseme ve svém srdci, zajisté vyjadřuje přesně to, čím nejlépe v rámci našich možností přispíváme k rozvoji lidského ducha.

[9] Vor dem verwaisten Heiligtum in brünst'gem Beten lag Amfortas,
ein Rettungszeichen bang erflehend; ein sel'ger Schimmer da entfloss dem Grale;
en heilig' Traumgesicht nun deutlich zu ihm spricht
durch hell erschauter Wortezeichen Male;
"Durch Mitleid wissend, der reine Tor;

harre sein, den ich erkor."

/V posledním dvojverší jsem si vypomohl převodem Josefa Vymětala " Mu soucit zjeví, je čistý bloud; čekej naň, jejž určil soud", jenž přeložil Wagnerovu operu pro české uvedení 1. 1. 1914 v Národním divadle, téhož dne byl Parsifal uveden v Novém německém divadle. /

[10] Vom Bade kehrt der König heim; hoch steht die Sonne;
nun lass zum frommen Mahle mich dich geleiten; denn bist du rein,
wird nun der Gral dich tränken und speisen.

[11] Wer ist der Gral?

G.: Das sagt man nicht; doch, bist du selbst zu ihm erkoren,
bleibt dir die Kunde unverloren.
Und sieh! Mich dünkt, dass ich dich recht erkannt;
kein Weg führt zu ihm durch das Land, und niemand könnte ihn beschreiten,
den er nicht selber möcht' geleiten.

P.: Ich schreite kaum, doch wähn' ich mich schon weit.

G.: Du siehst, mein Sohn, zum Raum wird hier die Zeit.

[12] V dobách dávno minulých, tehdy na úsvitu věků, kdy se rodily mythy, aby zpevnily do té doby oslabené, a jako loď za bouře rozechvělé vědomí, a ukotvily tak probouzející se lidství do řádu světa, byla situace týkající se vah vědomí /podvědomí - ego/ zcela jiná než dnes. Dominance náležela podvědomé sféře duše, váhy vědomí byly vychýleny na opačnou stranu než je tomu u člověka dnešních dnů: bylo zapotřebí, aby si člověk uvědomil svou vlastní jedinečnost, zrození ega bylo nutným předpokladem pro jeho příští rozvoj.

Tato nerovnováha lidského vědomí však byla zároveň příčinou stavu jakési permanentní ontologické nestability, která pramenila z určitého pro nás těžko pochopitelného bezprostředního nalehnutí přírody na vědomí. Obraz, věc a slovo splývaly tehdy do syntézy jediné zkušenosti. Člověk byl v tom nejintenzivnějším smyslu součástí přírodního dění. Slovo ještě nebylo emancipované, scházel onen prostředkující článek mezi přírodou a nahlížejícím vědomím, jenž by byl jakousi bariérou či vypolstrováním, které by zmírňovalo onen bytostný, a jinak ničím neovlivnitelný tlak přírody. Vše dosedalo hrubě do lůna chatrné lidské zkušenosti: barva, tvar, zvuk, vše bylo prožíváno bezprostředně, bez asistence pojmu, jenž přináší distanc a úlevu.

Lidská situace si žádala bezpochyby určitého zpevnění. To se jí dostalo díky rozvrhu a zachycení mythického poselství. Prostřednictvím mythu se člověk sladil se skutečností své pospolitosti, doslova zakotvil své bytí do kontextu přírodního i nebeského okruhu. Nyní již bylo vše součástí nějakého příběhu, a díky této nové narativní zkušenosti světa nacházelo archaické vědomí smysluplnost své vlastní existence.

Jistě, tato fixace vědomí prostřednictvím mythických příběhů ještě nevydělila člověka z lůna přírody. To byl jen prvý, nicméně nesmírně důležitý krok v procesu rozvoje emancipace ducha. Tím dalším krokem bylo již zmíněné vyrovnání vah vědomí ve prospěch zevního já. Proces, který však nakonec dovedl člověka až k dnešní nerovnováze, toliko v opačném gardu.

[13] Jakkoli je tato emancipace ducha do určité míry opakováním oné původní emancipace na vyšší úrovni, rozdílné jsou nástroje a formy jejího uskutečnění. Zatímco primární osvobození vědomí přineslo zrození lidského sebevědomí a s ním souvisejícího zevního já - ega, tato vyšší metamorfóza vědomí je provázena naopak spoutáním ega, jeho smrtí. Oidipús zabíjí svého otce, pak si bere svou matku.

[14] Obraz princezny uvězněné ve skleněné věži je hluboký a neobyčejně inspirativní: pro probuzeného je zjevený svět průzračný jako čiré sklo - o ně mu však nejde - jeho duch touží po nevěstě, po panenství vlastní duše, po čarovné kráse vyvolené princezny, jež čeká v nekonečných hlubinách času na své vysvobození. Stačí zdánlivě jen málo: rozetnout ten zámek zrozený ze skla předsudků a nevědomosti.

Náš svět je vskutku křehký, velmi křehký. Naneštěstí je sklo nejen křehké, ale též mimořádně tvrdé: často tvrdošíjně lpíme na tom, že skleněný zámek je tou jedinou pravou skutečností, a že vlastně žádná princezna není.

Pokročilý chápe, že nikoli všechny střepy světa, ale právě ta princezna stojí za námahu. Nikoli závoj Majin, ale Maia sama. "Ti nejlepší si místo všeho vybírají jedno, ..." říká Hérakleit /αἰρεῦνται ἓν ἀντὶ ἁπάντων οἱ ἄριστοι,... B 29/. Vědomí, pohybujíc se od nejhlubších proudů podvědomí až po vrcholné sféry empirického vnímání, si pozvolna hledá svůj vlastní počátek. Hledá samo sebe, hledá svůj vlastní pramen. Hermés, posel bohů, podoben bránici /Jaký jest jejich rozum či bránice?τίς γὰρ αὐτῶν νόος ἢ φρήν; B 104/, svým nekonečným pohybem nahoru a dolů spojuje svět bohů se světem lidí. Maia je Hermovou matkou. Duše je pramenem vědomí, které ji chce znovuobjevit jako svou paní a nevěstu. Princezna však zůstává odloučena od světské každodennosti. Zůstává ve skrytosti: φύσις κρύπτεσθαι φιλεῖ /Přirozennost se ráda skrývá B 123/. Navíc ji střeží saně, které nikdy nespí: tyto temné, titánské mocnosti lidského nitra je třeba spoutat! Tak radí mythos. Bez nich to arci nejde, Atlás je tím, kdo drží klenbu nebeskou na svých bedrech.

[15] Homérské hymny, Démétér, 270

Jsem Démétér ctihodná, jež plodí nejvyšší podporu i radost všem smrtelníkům i nesmrtelným. Nyní však, nechť všechen lid mi pod městem vybuduje chrám veliký a oltář v něm, a jeho příkrá stěna ať se skví pod návrším Kallichoru. Já sama založím tu své slavnosti posvátné, abyste později uctivě je vykonávajíce mohli tak usmiřovat mou mysl.

εἰμὶ δὲ Δημήτηρ τιμάοχος, ἥτε μέγιστον ἀθανάτοις θνητοῖς τ᾽ ὄνεαρ καὶ χάρμα τέτυκται.
ἀλλ᾽ ἄγε μοι νηόν τε μέγαν καὶ βωμὸν ὑπ᾽ αὐτῷ τευχόντων πᾶς δῆμος ὑπαὶ πόλιν αἰπύ τε τεῖχος
Καλλιχόρου καθύπερθεν ἐπὶ προὔχοντι κολωνῷ. ὄργια δ᾽ αὐτὴ ἐγὼν ὑποθήσομαι, ὡς ἂν ἔπειτα
εὐαγέως ἔρδοντες ἐμὸν νόον ἱλάσκοισθε.

[16] F.W.J.Schelling, Philosophie der Offenbarung, strana 414, Stuttgart 1858

Démétér však nemůže to, co v ní pochází z minulosti, od sebe oddělit, aniž by to vnímala jako minulosti náležející. Vnímat to jako minulosti náležející, znamená: vnímat to jako náležející bohu minulosti; ona mu to musí poskytnout jako kořist. Toto je pravý smysl vyprávění o uchvácení Persefony, kterou stáhne s sebou do podsvětí, do říše minulosti bůh, jenž sešel zpět do ne-bytí, proto zvaný Hádes. Samozřejmě musí tato část vědomí následovat toho boha, kterému připadla od počátku, a pokud tento bůh - který byl kdysi tím výlučně jsoucím - se stane minulostí, musí v poslední krizi též tomuto bohu oddané vědomí samo stát se minulostí, právě v míře své sounáležitosti s ním.

Ale ani teď není toto oddělení pro vědomí bezbolestné, nýbrž je zraňující: proto je oddělení představeno jako uchvácení, které spáchá Hádes, a Démétér je tou zarmoucenou, tou smutnící, ba je matkou rozhněvanou, která právě proto nechce nic vědět o mnohosti bohů, povstalé namísto jediného, výlučného božství - tak je výslovně ztvárněna v Homérském hymnu - s touto mnohostí musí být teprve usmířena. Až sem zachází (totiž až k uchvácení Persefony a k nářku a hněvu matky) také jen exoterní mythologie; nyní ale začíná usmíření a udobření bolestné a rozzlobené bohyně, které se může uskutečnit jen tak, že je jí přidělen - jakoby náhradou za zapadajícího boha a jejího s ním zapadajícího vědomí - vyšší či spíše nejvyšší bůh...jenž však již nyní nemůže přistoupit k oné zevní mnohosti, jež je uzavřena a dokonalá, jenž má své místo ve vědomí překračujícímu onu mnohost, tj. v mystériích. Proto se nazývají mystéria, ta nejvyšší a nejposvátnější, attická, slavená v Eleusis, mystéria bohyně Démétér.

Persefoné je pro Schellinga počátkem vší mythologie. Aby se však mohl zaskvět vějíř mythologických obrazů ve vší nádheře, musí ta oblast vědomí, kde božská a heroická narace temenní, sama ve své celistvosti ustoupit do pozadí, musí se stáhnout do krajiny stínů a temnoty. Všechna světelná božstva jsou vlastně projevem Háda /nejstaršího Dionýsa - Zagrea/ a Persefony - tj. z lůna podvědomí se do mysli protlačují obrazy a příběhy bohů a hrdinů, přičemž samotný zdroj těchto imaginací zůstává skryt za oponou myšlení a představivosti.. Takto se rodí lidská mysl, to je proces oné původní emancipace ducha, která přináší sebevědomí a nahlédnutí vlastní jedinečnosti - povstává zevní já, ego. Na oné vyšší úrovni vědomí pak ustoupení do pozadí znamená smrt ega a znovuzrození onoho božského prvku, jenž v prvotní emancipaci byl stržen do země stínů, podvědomí. V obou případech zrno umírá, aby mohlo nést plody. Tento tajemný znovuzrozený bůh sluje v mystériích Jakchos, nejmladší Dionýsos, vždy prezentovaný jen jako malé dítě na prsou své matky Démétér. Nejstarší Dionýsos - Zagreus, Persefonin syn, musí zemřít, aby se mohl otevřít prostor lidské imaginaci vytvářející mythus, prostor pro druhého Dionýsa - Bakcha. I ten však nakonec opustí světelné - vědomé oblasti lidské duše, aby byl nahrazen, vyšším či spíše nejvyšším bohem. Jakchos je probuzením starého Zagrea, k tomuto stavu vědomí je lidstvu třeba procitnout. Jedinec měl ovšem možnost dotknout se této posvátné skutečnosti v nejvyšších formách eleusinského zasvěcení.

Bohyně Démétér poskytla lidem dva nejvzácnější dary - chléb a moudrost zasvěcení. Démétér je matkou člověka v dvojím smyslu: je zemí, jež jej živí a poskytuje mu tak dar tělesnosti, a je také jeho matkou ve spirituálním smyslu slova, Démétér je duše člověka. Důležité je arci nezapomínat na zdánlivě prostou skutečnost, totiž že též duši náleží bytí. Proto nebyla v Eleusis slavená mystéria jen slavnostmi Démétér a její dcery Persefoné, ale stejně významnou úlohu měl Dionýsos.

Isokrates, Panegyricus, 28

Nyní to hlavní, čeho si žádala lidská povaha, poskytla naše obec; ačkoliv jde o mythické podání, sluší se je nyní převyprávět. Když přišla Démétér do naší krajiny, bloudila tehdy zemí po únosu Koré, jsouc příznivě nakloněna vůči našim předkům, prokázala jim dobrodiní tak, že jim poskytla dvojí dar, jenž však zaslechne toliko zasvěcený. Dva dary nejvyšší, jednak zemské plodiny, které jsou důvodem, že již nežijeme jako zvířata, a posvátná mystéria, díky nimž ti, kteří jsou do nich zasvěceni, hledí vstříc konci života i věčnosti se sladkou nadějí.

[17] Wolfram von Eschenbach, Parzifal, I,5, 226 ..komt ir rehte dar, ich nime iuwer hint selbe war..

[18] Parzival, I,5,226

..der vischaere hat mich von im her gesant.

ich han genigen siner hant niwan durch der herberge wan.

er bat die brücken nider lan, und hiez mich zuo ze iu riten in.

herre, ir sult willekomen sin. sit es der vischaere verjach,

man biut iu ere unt gemách durch in der iuch sande wider,..

[19] Hóšea, /הוֹשֵׁע /syn Nunův, dostal nové jméno: Jhóšua /יְהוֹשֻׁעַ /. Zdánlivá maličkost. Nepatrné písmenko jod /י / nyní uvádí novou skutečnost. "Nové jméno je teoforické, složené s jménem Hospodinovým /jahvé, jó-/, od doby Mojžíšovy v Izraeli uctívaným. Se jménem Jozue je příbuzné i jméno Ježíš, hebrejsky Jéšua", podotýká komentář ekumenického vydání Písma svatého /Biblická společnost 1990, str. 137/.

Nové jméno je vskutku teoforické, čili božství přinášející. Jod je pramen a zárodek celé hebrejské abecedy. Vše bere svůj počátek z centrálního bodu, ze středu. Z ruky Boží / יָד znamená ruka, moc, síla/ vyvěrá mohutný impuls stvoření.

[20] Žalmy, 68/30, Z tvého chrámu nad Jeruzalémem tobě přinesou králové dar. /doslovný převod/

עַל־יְרוּשָׁלִָ֑ם לְךָ֤ יוֹבִ֖ילוּ מְלָכִ֣ים שָֽׁי׃ מֵֽ֭הֵיכָלֶךָ

[21] Parz. I,5,228 Repanse de Schoye in truoc, min vrouwe diu künegin: ab ir sol er iu gelihen sin: wan iu ist niht cleider noch gesniten. Ja mohte ich si es mit eren biten: wande ir sit ein werder man, ob ichz geprüevet rehte han.

got lone iu, herre, daz irs jeht. ob ir mich ze rehte speht, so hat min lip gelücke erholt: diu gotes craft git sölhen solt.

[22] Na námitku, jak se tedy mohl žák ocitnout ve svatém hradě, neovládá-li umění vědomého vnitřního cestování, je třeba zdůraznit, že napoprvé je studující do hradu přiveden, přivolán na základě svého duchovního úsilí, není to jeho vědomá volba, proces, který by byl schopen sám řídit. Jedná se o milostný děj, který poodhalí žákovi dosud netušená tajemství jeho bytosti, a zároveň v něm prohloubí vlastně již nyní nezpochybnitelnou víru ve význam jeho stezky sebeobjevování. To, co dříve jen tušil, stává se nyní jistotou: Skutečnost je neskonale bohatší než jakýkoli svět fantasie. Fantasie, byť nádherná a úžasná, je součástí skutečnosti; představivost je jedním z paprsků slunečního kotouče bytí.

[23] Parzival, I,5,230

er liez in da niht langer sten: in bat der wirt naher gen und sitzen, "zuo mir da her an. Sazt ich iuch verre dort hin dan, daz waere iu alze gastlich."

[24] Biblí svatá, Žalm 18/3, Praha 1947

Hospodin skála má a hrad můj, i vysvoboditel můj, Bůh silný můj, skála má, v němž naději skládám, štít můj a roh spasení mého, mé útočiště.