Úvod ke knize Hérakleitos ve světle mythické moudrosti

Úvod

Starý aristokrat ducha, Hérakleitos z Efesu, žil v letech 540 - 480 př. Kr. Zanechal po sobě dílo plné symboliky, mystické hloubky i filosofického rozhledu. Pod jeho perem vykvetl starý mythický svět do pozoruhodné vnitřní krásy, přičemž si uchoval všechny znaky své moci a osobitosti - především imaginaci, z jejíhož lůna se teprve začíná rodit pojem. Nechybí napětí podložené překvapujícími či povrchnímu rozumu se vzpírajícími obrazy. Důležitou roli hraje též archaické vědění, jehož hlavním cílem není bezrozpornost za každou cenu. Ačkoli Hérakleit nevypráví příběhy, je mythickým tvůrcem v tom nejlepším smyslu slova - jeho moudrost je obrazová, látková, tělesná. Velkým filosofem je ovšem díky tomu, že jeho obrazy jsou inspirované. A jelikož mythický obraz je ze své podstaty těžko uchopitelný, má i odkaz efezského mudrce punc temnoty a neproniknutelnosti. Prvním krokem na cestě prosvětlení je prozkoumání vnitřní povahy mythu

Mythos - inspirovaná zkušenost

Mythos je vyprávění, které pod rouškou narace cosi ukrývá. Je to příběh, jenž prostřednictvím odhalování, odkrývání vnějšího děje, zároveň skrývá a zahaluje vnitřní smysl.

Tato definice v podstatě vychází ze starého výměru mythu jako falešného slova zjevujícího pravdu[1]. Mythos nemluví přímo: je falešným projevem, neboť se odívá do šatu utkaném z děje a obrazivosti. Jeho příběh se valí jako řeka, zdánlivě strhává s sebou vše, co mu stojí v cestě. Přesto prý odhaluje pravdu. Lze vůbec mluvit v kontextu mythického děje o pravdě či vnitřním smyslu?

Ano, vždyť mythos je bytostně lidský způsob prožívání světa v určité fázi evoluce vědomí, jeho pramenem je inspirace.

Inspiratio znamená vdechnutí, božské vnuknutí. Inspirace je cestou komunikace duše a Kosmu. Tento nevšední výraz pohybu lidského vědomí nazývali staří enthusiasmem - nadšením, vytržením, vnitřním zřením, doslova stavem, kdy je v člověku přítomno božství.

Inspirace je poselstvím z hlubin podvědomí, které se jako Afrodité Anadyomené vynořuje na hladinu našeho zevního vědomí. Nevědomá stránka duše oslovuje vědomí prostřednictvím obrazů disponujících mocnou silou universality. Tyto ontologicky primární motivy mají přístup do lidského podvědomí, a vytvářejí tak důležitý bytostný rozměr nás samých. C.G.Jung je nazývá archetypy.

Archetyp

Archetyp je pozoruhodným rozměrem skutečnosti. Není v určitém smyslu vlastní lidskou zkušeností jako třeba myšlenka či představa. Slovem vlastní míním v tomto případě takovou zkušenost, o které mohu prohlásit, že jsem autorem jejího bytí: v objektivní rovině je takovou zkušeností smyslové vnímání, v subjektivní rovině pak třeba myšlenka, vzpomínka, nebo představa. Bytí archetypu má odlišnou povahu. Využívá sice pole naší duše k vlastní manifestaci, nicméně zejména tehdy, je-li to, co obyčejně nazýváme naším "já" vypnuto či oslabeno. V tomto zvláštním případě zkušenosti je člověk toliko prostředím, polem, místem archetypální manifestace.

Archetyp je skutečnost, jíž náleží vnitřní tvar. Je zachytitelný vnějším racionálním vědomím, jedině však prostřednictvím nevědomých sfér duše. Celý tento proces zachycování praobrazů je - principiálně vzato - vlastně analogický běžnému smyslovému vnímání. Prostřednictvím smyslů také vnímáme tzv. vnější věci či věci o sobě. Teprve díky prismatu samotného prožitku se však zdánlivě vnější skutečnost stává naším vlastnictvím, naší představou či pocitem,

a nabývá tak smysluplnosti svého bytí. Je filosoficky problematické mluvit o bytí věci o sobě, ať už touto věcí myslíme vnější zkušenost - třeba nástěnné hodiny - nebo ideu či archetyp. Co víme, je toto: nástěnné hodiny jsou skutečností vnějšího /či zdánlivě vnějšího/ řádu, jež vnímáme díky objektivnímu vědomí nástrojem k tomu určeným, totiž smysly. Archetyp je naproti tomu skutečností vnitřního řádu, kterou vnímáme podvědomím. Oba dva typy bytí vstupují do našeho vědomí jakoby z venku. Lze tedy předpokládat jakési samostatné bytí hodin i určitého archetypu s tím, že tato zdánlivá nezávislost je fundována hlubší bytostnou závislostí mého prožitku. Pro mne jako vnímající bytost je v posledku lhostejné, dotýkám-li se tzv. vnějšího či vnitřního řádu světa. V rámci mého vědomí je tak jako tak vše transformováno na tvar vnitřní: skutečný rozdíl je tak nakonec paradoxně jen ve způsobu vnímání. Vnější svět zachycujeme shora vnějším, objektivním pólem vědomí, přičemž obsahy tohoto pojímání nám postupně odplouvají do temnot podvědomí. Vnímání světa vnitřního, kam bezesporu patří i archetypy, se děje cestou opačnou - zdola: schopností zachytit pramen inspirace disponuje v tomto případě nevědomá vrstva duše, přičemž obsah tohoto poselství může být, byť ne za všech okolností, předán vzhůru směrem k vědomému Já.

Čtyřrozměrná povaha bytí

Člověk je stvořen k obrazu Božímu. Nejen podle kabalistického učení se velký vesmír projevuje ve čtyřech bytostných rovinách. Hérakleitos tuto kosmickou živlovou čtyřrozměrnost akcentuje prostřednictvím tzv. obratů věčného ohně. Oheň se přes vzduch obrací do vlhkého, jež je pramenem projeveného bytí. Též náš menší osobní vesmír je čtyřpólový. Esencí bytostného jádra jsme ukotveni v Otci, duše je součástí božského vědomí, Syn nám propůjčuje osobnost a vůli, nebeská Dcera reprezentuje jedinečné lidské vědomí vázané na pozemskou rovinu.

My lidé tělesní hledíme v našich úvahách o povaze bytí zdola nahoru. Náš pohled nedohlédne za horizont stvoření, tam nahoře ve věčnosti toliko tušíme Univerzálního Otce a Univerzální Matku - pramen bytí a vědomí. A vzhledem k tomu, že svět stvořeného povstal skrze Božské Slovo, Syna, vytváří toto nebeské dítě, tento Aión, vrchol pyramidy veškerenstva, a je tedy ve smyslu stvořené skutečnosti naším otcem[2]. Z hlediska cesty dolů, kosmogenese, je ovšem božské dítě až třetím principem vycházejícím z lůna tvůrčího vědomí Otce. Cesta nahoru a dolů je jedna a táž, říkával Hérakleitos Efezský[3]. To je důležité. Jediná je Cesta stvoření i poznání. Vzhůru nelze jít jinou stezkou než tou, která byla vydlážděna kosmogenesí. Jiná cesta totiž není. Jediná je vesmírná cesta Aiónu. Na své pouti směrem dolů otevírá brány jsoucnosti mnoha světů, až dospěje k samotné periferii bytí - manifestaci vnější skutečnosti. V tuto chvíli je singularita počátku ve stadiu nejvyššího sebeodcizení, propast oddělující (ale i spojující) původní plán a jeho uskutečnění je hluboká a jakoby nepřekročitelná.

Ale pak se stane ten zázrak! Stezka dolů se v materiálním světě zastaví jak příboj o strmá skaliska a nepochopitelná moc života dokoná mystérium obratu a návratu. Moc téhož života, který se účastnil veškerých peripetií cesty dolů, aby v rozhodující chvíli vzal odpovědnost do vlastních rukou. Kdyby kalich světa zjevnostinebyl naplněn též vodou živou, zbyla by tady dole skutečně jen propast, temná hluboká propast, v níž by se ztrácel sám její Tvůrce.

Vědomí je pak místem, kde v určitou chvíli je cesta vzhůru pochopena jako hlavní motivace lidského úsilí. Cesta nahoru - touha a uskutečnění Poznání - si teprve v člověku uvědomuje sama sebe, a až nyní dochází k akceleraci celého procesu návratu. Zkušenost prožitku zjevnosti je třeba vynést zpět k Počátku. Jen tak je možné zhodnocení celého nedozírného projektu se jménem Člověk.

Zrození mythu

Takto povstává mythos: mythické vědomí zachycuje archetypální obrazy, jež jsou materiálním základem probouzejícího se příběhu. Avšak cestou inspirace se nerodí jen obrazné představy, nýbrž i myšlenky a dějové souvislosti. Jistě, míra věrohodnosti zachycení těchto vnitřních impulsů je problematická (podobně, jako když si vzpomínáme na dnešní sen). Nicméně ozvěna je dána, a rekonstruovat původní hlas je úkolem pro paměť, rozum a imaginaci. V tomto smyslu intelekt kooperuje při povstání mythu. Básník dostává do rukou strom, jehož listoví obarví podle svých schopností a nadání. Vnější vědomí je zároveň tvůrčí silou při skládání příběhů do širších celků, je tedy autorem soustavy mythických příběhů, totiž mythologie ve vlastním slova smyslu.

Je-li zdrojem mythického příběhu podvědomá dimense vědomí, představí se nám tato stará lidská zkušenost jako cosi velmi podstatného, jako něco, co hluboce souvisí s povahou člověka. Mythos není dílem lidské mysli, je to dar. Byly to Múzy helikónské, kdo Hésiodovi[4] vdechl božský zpěvu dar.

Otec dodává tomuto mythopoietickému dílu sílu a energii, Matce vděčí za vytváření postav a tvarů, Syn poskytuje dynamiku a charakteristiky hrdinů, Dcera živoucí barevnou podmanivost.

Celý ten úžasně pestrý mythický děj se ovšem odehrává jakoby na vodní hladině. On zobrazuje a odráží reálné souvislosti přírodní, historické, a především psychologické povahy. Zásadním přínosem mythu je jeho schopnost projevovat skryté pohyby lidské duše. Lidské vědomí se rozvíjí podle určitého universálního scénáře, přičemž obrazy a příběhy z této knihy sebereflexe absolutna jsou zakódóvány do mythických dějů. Výsostným rozměrem skutečnosti je archetyp dítěte, neboť jen skrze něj lze stopovat prameny tryskající do záhady člověka a přírody.

Je-li kosmos stromem zahrady stvoření, vytváří archetypy jeho kořeny a mythologie nádheru jeho květů. Krása a vůně mythu svádí k tanci mámení a domnělé různorodosti; smyslem lidského úsilí však není pestrá hra květů, ale plod. Kdo jej chce získat, musí se smířit s poznáním, že květy mythu jednoho dne uvadnou. Mythické vědomí je úžasné svou imaginací a dynamikou, je však jen jedním ze stupňů na předlouhé pouti sebepochopení božského Slova.

Mythos jako ontologická kotva zapuštěná do oceánu bytí

Mythos je jakousi kotvou, která je přes hladinu podvědomí zapuštěna do oceánu bytí. Působnost kotvy však může být dvojsečná: umožňuje sice bezpečí přístavu a chrání před bouří (mythos zpevňuje mladé, rozvíjející se vědomí, které se teprve jeho účastí orientuje ve světě a nachází přiměřený kontext vlastní existence), zároveň však spuštěná kotva znemožňuje pohyb - novou plavbu. Nyní, chce-li se vědomí vydat na další cestu sebepoznání, na cestu nemythické a svobodné reflexe, nezbývá mu než "zvednout kotvu". Pozvednout kotvu mythu však neznamená se jí zbavit: loď si i na širém moři nese svou kotvu s sebou, aby se mohla jednoho dne vrátit domů. Vědomí si nese svůj mythický základ v sobě, a tam, kde je tato vazba násilím zpřetrhána (tzv. překonání mythu logem), ztrácí též bezpečí přístavu svůj význam a opodstatněnost. Zůstává jen věčné bloudění na širém moři.

Zdá se, že určitá část filosofické tradice učinila právě ten nešťastný krok a svévolně se odřízla od svých mythických kořenů. Zbavila se kotvy mythu, aniž si uvědomila, že právě díky této kotvě k ní přicházejí stále nové a podnětné impulsy na cestě poznání. Možná už nevěří, že mythos je pro lidskou duši mostem k jejím vlastním počátkům, že je v tomto smyslu nejvyšší filosofickou relevancí, a že zkoumání v labyrintu mythologie může být naplněním filosofického imperativu poznej sebe sama.

Síla čistého pojmu

Logizující filosofická tradice vsadila vše na jednu kartu: k pravdě lze dojít cestou čistého pojmu. Za tím účelem si zkáznila prostředí svého pohybu, svou dikci, do té míry, že se stala - arci v rámci příslušného filosofického systému - vnitřně bezrozpornou. Tato katarse či destilace řeči, toto vědomé úsilí po nalezení takového prostředí, ve kterém budou vzcházet výpovědi o bytí jaksi sladěně, nevylučujíce se navzájem, toť Sisyfův kámen, který po staletí valíme na horu poznání. Užuž se zdá, že je dílo dokonáno, když vše se opět hroutí.

Nejde zdaleka jen o filosofii. Jde o jakékoli prostředí, kde se rodí smysluplné slovo. Mnohá řeč má smysl - některá však jen v rámci omezenosti vlastního kontextu. Ona je smysluplná pouze v úzkém okruhu vlastní strukturace. Takovéto v sobě vyvážené jazykové pole však nesmí být konfrontováno s jakýmkoli jiným. Pak nastává tření a létají jiskry. To proto, že každé z nich bylo naladěno jen samo na sebe. Nebyly dostatečně sladěny s celkem, a tak těžko nalézají harmonický vztah mezi sebou navzájem.

Trošku tato snaha po očištění jazyka od všeho dvojznačného a nejasného připomíná rybáře, který v touze po co největší rybě znovu a znovu plete co nejpevnější sítě. Jednoho dne však s údivem zjistí, že jeho síť má již tak obrovská oka, že většina ryb touto sítí bez těžkostí proplouvá: čím pevnější a exaktnější jazyk, tím užší a jednostrannější je záběr skutečnosti. Nelze však zároveň přehlédnout potřebu takového zkázněného prostředí: proto je možná logika, matematické vědy, a vlastně celá přírodověda o matematiku se opírající.

"Ač je logos jsoucí a obecný, žijí mnozí tak, jako by měli svůj vlastní rozum," říká Hérakleit[5].

Pojem má jednu obrovskou výhodu: umožňuje předávat plody své práce všem, kdo projeví o ně zájem. Zároveň však tento fakt sám je již dostatečnou zárukou, že teoretické prostředí nemůže být samo o sobě útočištěm moudrosti a pravdy: to by byla příliš laciná situace. Jen v sepětí s vlastním praktickým zušlechťováním lze uskutečnit onu podivuhodnou metamorfózu lidství v božství.

Starý svět

Jaké byly vlastně výrazové prostředky archaických filosofů?

"Došel jsem k přesvědčení, že ti nejmoudřejší z Řeků nevyjadřovali své myšlenky jasnými slovy, ale jakýmsi hádankovitým způsobem," říká Pausániás[6]. Podobně mluví Klémens Alexandrijský[7]:"...a tak jsem dokázal, že symbolický výklad je starý, a že jej užívali nejen naši proroci, nýbrž také většina učitelů starých Řeků, a nemálo též nejrůznějších národů mezi barbary."

K celistvému poznání je zřejmě kromě síly pojmu zapotřebí též vláhy obrazu, jinak mu hrozí usychání a pozvolné chřadnutí. Lidské porozumění běhu světa nebývá konečné a navždy platné, zejména není-li živeno symbolikou, metaforou, a často i tajemstvím. V případě neustálého bezmyšlenkového opakování zažitých pravd hrozí, že ze slov se stanou zkameněliny připomínající živočicha žijícího před milióny let. Stále je v určitém smyslu přítomen, nicméně nedýchá, nežije, je vlastně jen kusem kamene. Slovo již není živou ideou, zkamenělo v ideologii.

Proklos[8] k tomuto thematu poznamenává: "Ti, kteří mluví o věcech božských v náznacích a znameních (δι᾿ ἐνδειξεως), mluví buď symbolicky a mythicky nebo skrze obrazy (δι᾿ εἰκόνων). Ti však, kteří nezahaleně zvěstují své myšlenky, činí tak na základě pravého vědění (ἐπιστήμη) nebo díky božskému vnuknutí(κατὰ τὴν ἐκ θεῶν ἐπίπνοιαν). Výklad, který má za cíl ukázat věci božské prostřednictvím symbolů, je orfický, a vlastní spisovatelům theomythů; výklad obrazový je pak pythagorejský."

Proklos tedy rozlišuje ukázání - (ἔνδειξις) a výklad nezahalený (ἀπαρακαλύπτος). Nejasné by se na první pohled zdát, proč Proklos vytýká obrazné (δἰ εἰκόνων) pojímání věcí mimo okruh mythu a symbolu. Sám nás však navádí svým bližším určením, že jde o výklad pythagorejský. Z toho je zřejmé, že nejde v tomto případě o obraz s tradiční smyslovou plností, nýbrž o obraz již transformovaný filosofickou myšlenkou do určité idealisované podoby - v našem případě zřejmě do matematické figury. Pythagorejské nauky jsou v tomto smyslu skutečnými průkopníky na cestě od mythu k logu.

Platón se, jak známo, postavil ostře na stranu pravého vědění (ἐπιστήμη). Mythická vyprávění považuje za pouhá mínění, δόξαι. Takové jest jeho určení vztahu mythu a logu, alespoň na verbální rovině. Nicméně studiem jeho filosofie lze snadno zjistit, že mythický způsob uvažování nejen neodmítá, nýbrž aktivně jej sám aplikuje kdykoli mocí pojmu dokráčí na hranici jeho možností. Platón je sám významným mythopoietou: on zná hranice čistého pojmu, ale jeho filosofické přesvědčení mu nedovolí na těchto mezích ustrnout.

Jak tedy rozumět jeho hlasitému příklonu na stranu pravého vědění?

Platónská epistémé /ἐπιςτήμη/ zřejmě není jen racionální pojmovou reflexí, je spíše vnitřním pohledem do oblastí idejí, je doslova "na-stavením" (od ἐπι - ἵςταμαι) duše směrem k oblasti pravých jsoucen. Ἐπιςταμαι znamená rozumět, být znalý, zakoušet, nahlédnout, ethym. význam je zaujmout potřebné postavení pro určitou činnost, německé ver-stehen či anglické under-stand vykazují tutéž jazykovou stavbu; vždy jde o sjednání si porozumění na základě určitého postoje. Epistémé je způsob, jak si sjednat porozumění a komunikaci s Kosmem prostřednictvím zvláštního postoje, kdy duše je doslova nastavena na úrovně vnitřní reality. Lidský duch má právě díky svému sepětí s primárními silami bytí možnost jakéhosi vnitřního sladění, harmonisace s Kosmem. Epistémé je podobně jako inspirace vnitřní zkušeností, je postojem souladu a harmonie, vhledu a sjednocení.

Mythický obraz - zrcadlo duše

Skrze mythy máme možnost navázání ztraceného spojení s naší vlastní esencí. Tato kotva propojuje člověka s jeho božským jádrem, ostatními lidmi, přírodou, i tím, čemu někdy říkáme univerzální Bůh.

Mythické vyprávění zjevuje vnitřní - archetypální struktury skutečnosti, jakési universální motivy, jež svým zasazením do tkaniva příběhů vytvářejí duši prostor pro její proces rozpomínání. Díky mythům se vědomí učí rozumět vlastním pohybům. Symbolické obrazy, jež k nám přicházejí z lůna bytí, nejsou ničím jiným než ukázáním stavů rozvíjející se lidské duše. Každý inspirovaný příběh je vyprávěním o konkrétním zápase či zkoušce, kterou vědomí prochází na své pouti zpátky k Otci. Žádné z těchto lekcí se nelze vyhnout, všechny jsou obohacující, zvládnutí jedné výzvy je klíčem k následujícímu poučení. Takto člověk zpětně objevuje sám sebe, veškerou svou zapomenutou krásu a důstojnost. Vzhledem k tomu, že mystická pouť sebeobjevování je universální, jsou takové i mythické obrazy.

Pravda mythu

Řekli jsme, že mythický příběh se může zdát strhující jako tok řeky. Obraz řeky je ve filosofické tradici spojen s Hérakleitem z Efesu a s jeho slavným výrokem nevstoupíš dvakrát do téže řeky. V souvislosti s touto symbolikou bývá Hérakleitos někdy považován za filosofa dění, mnohosti, uplývání, proměnlivosti světa a jeho forem. Řeka je vskutku dobrý obraz dění. Proud, který vše unáší, zbývá jen nekonečná střída forem a dějů.

Každá řeka má však své břehy. Jsou to právě břehy, které určují její povahu. Nejen že jí dávají směr, ale přímo bytostně zakládají to zdánlivě nejdůležitější - vlastní tok. Břehy - obrazy stálosti - umožňují řece, aby byla prouděním, tokem. Vyschne-li řeka, břehy zůstávají.

"Do týchž řek vstupujeme i nevstupujeme, jsme i nejsme.[9]"

Tato Hérakleitova věta zrcadlí hlubší filosofický vhled než onen slavný, výše zmíněný zlomek. Ano, nevstoupím dvakrát do téže řeky: vždyť dnešní proudy jsou jiné, než ty včerejší, stejně tak i já nejsem už tím, čím jsem byl. Takové uvažování je rozumné, ale skutečná filosofická myšlenka začíná ve chvíli, kdy se začnu ptát: a v jakém smyslu já vlastně mohu vstoupit do téže řeky, lze to vůbec? Podle Hérakleita ano, vždyť řeka přeci nejen teče, ale též prostě je. I řeka má svůj rozměr stálosti, své bytí, které je zcela lhostejné ke kategoriím "včera či dnes." Chci-li pochopit, jak mohu vstoupit do téže řeky, musím zahlédnout její bytí jaksi v nahotě, musím překročit časoprostorový rámec přírody, a zachytit řeku v její jednotě a vnitřní celistvosti. V její pravdě.

Zároveň také ve mně samém musí být rozměr, který nepodléhá času a proměnám. Má-li člověk vstoupit do téže řeky, pak musí být.

Jen tehdy, vstupujeme-li do týchž řek, praví Hérakleit, jsme. A naopak, nevstupujeme-li do týchž řek, čili vedou-li naše kroky toliko do proudu dění bez uvědomění oněch břehů, tehdy nejsme.

I lidská bytost, stejně jako řeka, není jen střídou a děním. Pravdou člověka je jeho možnost být.

Skutečnost je jednotou skrytosti stálého a pomíjivosti odhaleného.

Takovou povahu má i mythický příběh. Jeho tokem je dějový spád, břehy jsou pak určeny silou inspirace a symbolu. Pravda mythu se zračí právě v oné zakotvenosti mythické zkušenosti v hlubinách bytí. V tomto smyslu nelze myslet nic pravdivějšího, neboť námět, který je dán vědomí jako bezprostřední poselství, nemůže být než přímým vtělením pravdy. Člověk není autorem mythu, a už vůbec není autorem pravdy. Přesto je místem mythické zkušenosti, a je tedy i místem projevení pravdy. Jejím údělem není zůstat osiřelou v náručí temnoty, ona se má stát odhalením, odkrytostí.

Pravda jako neskrytost (ἀλήθεια) je upřímnou a bezelstnou (ἀληθής) mocí. Svou sílu čerpá ze své vlastní povahy: je cestou Kosmu směrem k lidství, a představuje tedy také možnost, jak se touto cestou vrátit domů.

Zřejmě existují dva způsoby nahlédnutí pravdy ve světle mythického příběhu: ontologický, akcentující zrození mythu jako zkušenosti vědomí- tj. pravda jako to, co zakládá bytí věci; v našem kontextu je určující pro povahu mythu svým poskytnutím původní energie, látky či matérie, a gnoseologický, akcentující filosofickou reflexi mythického obrazu - tj. pravda jako možnost sebepochopení cestou výkladu a prožitku mythického vyprávění.

Někdy bývá ovšem pravda mythu dávána do souvislosti s tím, zda-li se dotyčný příběh skutečně stal.

"Neboť je údělem každého mythu, že se ponenáhlu scvrkává na nějakou domněle historickou skutečnost, a že jej pozdější doba vykládá podle nějakého určitého dějinného fakta....toť způsob, jak odumírá náboženství...," napsal Friedrich Nietzsche[10] ve Zrození tragédie z ducha hudby.

Vraťme se ještě na chvíli k oné symbolice mythu jako kotvy zapuštěné do oceánu bytí: stejně jako silné námořní lano je i mythický příběh spleten z mnoha provazců vytvářejících jeho strukturu a celistvost, z čehož mimo jiné vyplývá, že jakýkoli výklad je velmi nesnadný.

Každá mythická exegese bude proto zápasit s jedním obrovským problémem - je jím samotná struktura mythu ve smyslu syntézy veškerých kosmických rovin, jež se na jeho manifestaci podílejí, čímž je způsoben určitý zmatek v oblasti náhledu a pochopení. Vždyť každá bytostná rovina mythu zakládá možnost vlastní interpretace.

Jedním z prvních, kdo si uvědomil tuto podivuhodnou skutečnost, byl Plútarch z Chaironeie: jeho spis O Isidě a Osirisovi je toho důkazem. Vypráví zde egyptský příběh, o jehož výklad se následně pokouší. Jeho chápání prastaré ságy je ovšem rozčleněno na výklad euhemeristický, démonologický, fysikální, astronomický i akademicko-platónský.

Plútarch si uvědomil, že mythos nelze vyložit jaksi naráz, zcela a úplně, beze zbytku, jako běžné alegorické vyprávění.

Mythos není jen obyčejný příběh. Je přímým poselstvím pravdy, a má proto určité vlastnosti a schopnosti náležející pravdě samé. Co je určující povahou nějakého principu, který nahlížíme jako pravdivý? Universalita. Právě ona mimořádná schopnost prosadit jeden a tentýž motiv v rámci mnoha výrazových rovin.

Jednou z těchto bytostných hladin mythu je též rozměr historický. V mythech skutečně občas zaznívají dozvuky dějinných událostí. Dokonce je tento jev častější, než jsme si ochotni připustit. Nicméně je pozoruhodné, že mythos si z této historické paměti volí takové příběhy a obrazy, jež dostojí jeho nároku universality. To znamená, že také inspirovaný příběh někdy pracuje s vnější dějinnou zkušeností, ovšem vždy s takovou, která má určitý duchovní přesah, a která tím, že byla prožita, zvěstovala některý z vyšších - archetypálních vzorců. Pokud si ovšem mythická exegese usnadní situaci vytknutím této či jiné výkladové roviny, zredukuje tím mythos na pouhé alegorické vyprávění.

Tehdy skutečně umírá náboženství, jak napsal Friedrich Nietzsche. Neumírá však jen na základě vytknutí historického momentu mythu, ale je důsledkem vytknutí (a prohlášení za jedinou a pravou) jakékoli interpretační oblasti.

Význam mythu pro rozvoj lidského vědomí.

V dobách dávno minulých, tehdy na úsvitu věků, kdy se rodily mythy, aby zpevnily do té doby oslabené, a jako loď za bouře rozechvělé vědomí,

a zakotvily tak probouzející se lidství do řádu světa, byla situace týkající se vah vědomí /podvědomí - ego/zcela jiná než dnes. Dominance náležela podvědomé sféře duše, váhy vědomí byly vychýleny na opačnou stranu, než je tomu u člověka dnešních dnů. Za této situace bylo zapotřebí, aby si vědomí uvědomilo svou jedinečnost, zrození ega bylo nutným předpokladem následného psychického rozvoje.

Tato nerovnováha lidského vědomí však byla zároveň příčinou stavu jakési permanentní ontologické nestability, která pramenila z určitého pro nás možná těžko pochopitelného bezprostředního nalehnutí přírody na vědomí. Obraz, věc a slovo splývaly tehdy do syntézy jediné zkušenosti. Člověk byl v tom nejintenzivnějším smyslu součástí přírodního dění. Slovo ještě nebylo emancipované, scházel onen prostředkující článek mezi přírodou a vědomím, jenž by byl jakousi bariérou či ochranou sítí omezující ten bytostný a jinak ničím neovladatelný tlak přírody. Vše dosedalo hrubě do lůna chatrné lidské zkušenosti: barva, tvar, zvuk - vše bylo prožíváno bezprostředně, bez asistence pojmu, jenž přináší distanc a úlevu.

Lidská situace si žádala bezpochyby určitého zpevnění. To se jí dostalo díky rozvrhu a zachycení mythického poselství. Prostřednictvím mythu se člověk sladil se skutečností své pospolitosti, doslova zakotvil své bytí do kontextu přírodního i nebeského okruhu. Nyní již bylo vše součástí nějakého příběhu, a díky této nové narativní zkušenosti světa nacházelo archaické vědomí smysluplnost své vlastní existence.

Jistě, tato fixace vědomí prostřednictvím mythických příběhů ještě nevydělila člověka z lůna přírody. To byl jen prvý, nicméně nesmírně důležitý krok v procesu rozvoje emancipace ducha. Tím dalším bylo vyrovnání vah vědomí ve prospěch zevního já. Proces, jenž nás však nakonec dovedl až k nové nerovnováze, toliko v opačném gardu.

Druhou stranou téže mince byla však skutečnost, že mythické vědomí bylo doslova zajato silou tohoto procesu, a naplněno až po okraj obrazy, které se na jeho půdě rozvinuly do úžasných a podmanivých forem. Mythos sjednává sice porozumění světu, nicméně způsobem, který si nárokuje určitou absolutní moc nad vědomím: to se tak dostává do polohy jakési zajatosti a vnitřní nesvobody. Kotva, jež zachránila za bouře loď lidství před ztroskotáním, je zároveň - právě pro svou stabilizační funkci - přítěží, jež znemožňuje další plavbu. Mythické vědomí je v tomto smyslu skutečně nesvobodné, neboť se stalo rukojmím procesu, který samo neřídí, a jehož význam zatím nechápe.

Jinými slovy: mythos je způsobem bytí vědomí určitého stadia vývoje. Způsobem z hlediska možností rozvoje vědomí nutným a svébytným, obsahujícím nicméně možnosti vlastního překonání (arci tak, jak bylo naznačeno výše, tj. pozvednutím kotvy mythu, nikoliv jejím odstřižením).

V ideálním případě se snoubí moudrost symbolická s moudrostí pojmovou. Poznání obrazu a příběhu prodchnuté filosofickou reflexí. Z této symbiózy se rodí skutečná anamnésis - vzpomínka na ztracenou krásu vlastní duše.

Jednou z cest uvolnění a osvobození vědomí ze sevření mythologického procesu byl kromě pozdější filosofie a starořeckých mystérií také odkaz efezského mudrce.

[1] (λόγος ψευδὴς εἰκονιζων τὴν ἀλήθειαν) Theon Progymnasmata 3;

[2] Fakt, že nebeský syn, logos, či obecně univerzální energie stvoření je pro nás zároveň otcem, může být někdy matoucí. Zřejmě z tohoto důvodu se tak obtížně hledá shoda např. na tom, je-li centrální osobou slavného gentského oltáře bratří Eycků Otec nebo Syn.

[3] Hérakleitos B60, Hippolytos, Refutatio Omnium Haeresium IX, 10,4;

[4] Hésiodos, Zrození bohů, 31

[5] Hérakleit B2, Sextos Empeirikos, Adversus Mathematicos VIII, 133

[6] Pausániás Arcadia 8,2

[7] Kléméns Al. Stromateis, VII, 757

[8] Proklos in Theolog. Platon. I, IV, p.9

[9] Hérakleitos B 49, Quaestiones Homericae 24

[10] F.Nietzsche Geburt der Tragödie aus dem Geiste der Musik